Ahoj! Vítám tě zpátky na mém blogu! Už je to doba, co jsem nenapsala žádný článek a docela se za to stydím. Naštěstí mě včera políbila múza a dostala jsem nápad na článek. Možná, že už někteří z vás koncept Knihu úsměvů znáte, a pro vás tohle nebude žádné překvapení. Pro ty, kteří netuší o co se jedná, je to můj vlastní mini deníček náhodných radostí a úsměvů v obyčejném dni. Touto rubrikou bych chtěla poukázat na to, že je důležité si všímat malých radostí života.

Budu sem přidávat vždycky fotku a malý příběh, co se ten den stalo. Pokusím se vám tu moji radost předat přes článek a třeba vás to motivuje všímat si stejných drobností jako já. 

Dost ale okecávání a jdeme rovnou na úsměv. Ten den byl pátek 3. listopadu a už obecně pocit, že je konečně pátek, byl krásný. Konečně jsem se vracela domů ze školy. Jela jsem jako vždycky metrem (protože ano jsem Pražák) a šíleně jsem se nudila (protože ano zapomněla jsem si sluchátka). Když tu se zvedla ze sedačky paní. Z hlavy se jí ladně na zem snesl list, krásně žlutý zářivý radostí. Dopadl na tu hnusnou podlahu metra a zářil tam celou cestu. Chtěla jsem ho nejdřív zvednout a vzít si ho na památku, ale začali tam chodit lidé a já se k němu pak nedostala. Rozhodně mi ale vykouzlil zářivý úsměv na tváři. Možná by tohle nikoho jiného nerozveselilo, ale já tak moc miluju podzim.

A tak si mě podzim našel i v metru.